zakladatelka projektu Tady je uklizeno
Můj projekt vznikl na základě mé osobní proměny ze zahlcené chaotičky na profesionálku v oblasti organizace prostoru a času, která skrze své online kurzy a e-booky pomohla již více než 1500 klientkám a klientům.
UČÍM LIDI, JAK UKLÍZET, ABY MĚLI PROSTOR ŽÍT TAK, JAK SI PŘEJÍ.
V žádných jiných projektech jsem neviděla, že by měl úklid takový přesah do psychologie a efektivní komunikace jako u Aničky.
Díky Aniččce, jejímu entuziasmu a znalostem mě učení nových věcí baví, i když jsem v období mentální únavy.
Líbí se mi, jak Anička umí sdělit sdělit informace jasně, srozumitelně a bez zbytečné omáčky.
účastnice mých online programů
ANEB JAK JSEM SE DOSTALA K ÚKLIDU
ŽIJU, JAK CHCI ŽÍT
Vždy jsem toužila cítit se volná jako pták. Mít dost prostoru i prostředků na to, co mě baví, naplňuje a posouvá vpřed. Nestresovat se, nespěchat, ničemu neotročit. Zkrátka žít tak, jak chci žít.
Je mi třicet jedna, jsem deset let vdaná, mám dvě děti a tři hypotéky a přesně tuto volnost cítím víc než kdy dřív.
Moje manželství by mi mohl kde kdo závidět. Máme prostor, čas i finance na to, abychom si plnili své sny: co nevidět se přestěhujeme do domečku, který jsme si navrhli podle svých představ, startujeme domácí školu s naším synem, cestujeme v obytné dodávce, každý z nás se věnuje svým vlastním koníčkům, prožíváme krásná přátelství.
I když hodně pracuju, je to jak kdybych byla na nikdy nekončící dovolené, protože má práce je mým největším koníčkem ze všech. Jsem svým vlastním šéfem. Můžu pracovat kdy chci a odkudkoli chci. Vidět, jak mé organizační tipy pomáhají nejen účastníkům mých online programů, ale i tisícům mých sledujících na sociálních sítích, návštěvníkům mého blogu či odběratelům mého newsletteru, mě obrovsky naplňuje a žene vpřed.
Vždy to ale takto v mém životě nevypadalo, i když se to tak ze začátku mohlo jevit.
ŽIVOT BEZ PRAVIDEL
Jako studentka jsem si myslela, že svoboda znamená žít na sto procent přítomným okamžikem a rozhodovat se podle svých momentálních pocitů. Řád a plánování jsem považovala za něco, co člověka svazuje, proto v mém životě nic takového nebylo. Ani v mém domově, ani v digitálním prostoru, ani ve způsobu trávení času a už vůbec ne ve financích.
Můj internátní pokoj byl pověstný černými puntíky za nedodržování pravidel úklidu. Spolubydlící na koleji mě neustále napomínaly za neumyté nádobí, zmuchlané oblečení a všude rozházené věci. Vůbec jsem nevěděla, jaké věci vlastně mám, proč je mám a kde je mám. Nechápala jsem, proč bych se měla zdržovat úklidem, když přece můžu dělat mnohem zábavnější věci.
Všechno jsem dělala na poslední chvíli, všude jsem chodila pozdě, opakovaně jsem odkládala to, do čeho se mi nechtělo, nic jsem neplánovala dopředu.
Doteď se mi vrací sen, jak na mě čeká celý smyčcový orchestr v autobuse, který měl před dvaceti minutami odjet na turné, a když si sednu celá propocená na sedadlo, zjistím, že jsem zapomněla doma housle. 😀
Několik let jsem vybírala peníze z bankomatu, který nebyl od mé banky, ale myslela jsem, že je! Teda spíš jsem neměla sebemenší potřebu to nějak řešit. Tyhle věci pro mě byly totální vopruz. Když jsem měla peníze, prostě jsem si je užívala, a když došly, jedla jsem suchý chleba. Bylo mi to úplně jedno.
Tehdy mi to procházelo, protože jsem žila jen sama za sebe a nenesla jsem skoro žádnou zodpovědnost. Jenže to se postupně měnilo.
ZODPOVĚDNOSTI PŘIBÝVALO
Ve 22 letech jsem se vdala za svého milovaného muže Františka. Brzy po svatbě jsme si vzali naši první hypotéku. Ještě než jsem dokončila studium na pedagogické fakultě, začala jsem učit na dvou středních školách. Během toho jsem otěhotněla.
Po narození prvního syna jsem sice přestala pracovat, ale stále jsem neměla dokončenou školu. Na přednášky jsem chodila s miminkem v nosítku a diplomovou práci jsem psala za pomocí babiček a tetiček hlídaček. Když jsem konečně udělala magisterské státnice, spadl ze mě velký balvan.
Protože mě děsilo proměnit se v takového toho nudného rodiče, který je pořád vyčerpaný a nemá na nic čas, dělala jsem, že vůbec nejsem máma. Vycházelo mi to, protože náš syn s námi zvládal všechna dobrodružství.
Procestoval s námi celé Polsko a Skotsko. V Chorvatsku a na Slovensku byl jako doma. Zdolal s námi nejrůznější horské vrcholy a vykoupal se v několika mořích. Nikdy jsme nebydleli v hotelech, penzionech ani v kempech. Líbilo se nám spát každý den někde jinde, buď ve stanu nebo v autě. Vídali jsme se se spoustou kamarádů, klidně i tři krát za týden a nemohli jsme chybět na žádné akci.
Když na to zpětně vzpomínám, vím, že jsem ignorovala veškeré varovné signály, které mi tehdy říkaly, že tento způsob života není dlouhodobě udržitelný. Že na něj nemám dost energie a že mi vzniká čím dál víc nevyřešených kupiček. Jenže to jsem tehdy nechtěla vidět.
VYHOŘELA JSEM
S druhým dítětem mi to už došlo. Valilo se toho na mě čím dál víc a já jsem neměla žádný systém, jak s tím pracovat. Postupně se z našeho života vytrácela radost a spontaneita. Zmizela vášeň, zmizely koníčky, zmizel čas s kamarády.
František pracoval od nevidím do nevidím, aby finančně zajistil rodinu, a já jsem utírala dětem zadky, zatímco mi padala domácnost na hlavu. Připadala jsem si jako křeček běžící v nezastavitelném kolečku. Po celodenní honičce jsem jen padla do gauče, nalila si pivo a tupě koukala na Teorii velkého třesku.
Vztah s mým mužem šel do kytek. Kvůli své rostoucí frustraci jsem na něj víc a víc tlačila a on přede mnou ze strachu utíkal a čím dál víc se uzavíral. Rostlo mezi námi napětí a už jsme ani nedokázali dovzpomínat, kolik nevyslovených křivd si v sobě nosíme. Když mi František přiznal, že už ani neví, jestli se mnou chce dál sdílet svůj vnitřní svět, lekla jsem se, že je konec.
Věděla jsem, že tady už přestává veškerá sranda a že musíme něco udělat, pokud nechceme riskovat, že se nám to úplně sesype.
ZAČALI JSME SI DĚLAT V ŽIVOTĚ POŘÁDEK
Jedním ze zlomových kroků bylo, že jsme se s mým mužem rozhodli dát ,,první pomoc“ našemu manželství. Odjeli jsme na prodloužený víkend bez dětí do hotelu. Nemuseli jsme tam řešit žádné provozní záležitosti, a tak nám vznikl prostor na to, abychom si konečně po dlouhé době pořádně a otevřeně popovídali.
Když jsme se takto na chvíli zastavili, uvědomili jsme si, že jsme tak zavalení nejrůznějšími povinnostmi, požadavky, očekáváními, ale i věcmi, že nám nezbývá žádný prostor na to, abychom se vůbec zamysleli nad tím, kdo vlastně jsme a co přesně od života chceme.
Chaos kolem nás způsobil, že jsme se stali sami pro sebe a potažmo i jeden pro druhého naprostými cizinci. Teď jsme konečně po dlouhé době mohli snít o tom, jak by měl náš život ideálně vypadat. Tohle byl okamžik, kdy nám bylo naprosto jasné, že si musíme vytvořit pravidelný čas na to, kdy snít a hlavně kdy plánovat, jak naše sny proměnit v realitu. To byl náš první ,,manželský víkend“, něco, co od té doby děláme každé tři měsíce.
V tu dobu jsem si poprvé formulovala myšlenku, na které stojí celý projekt Tady je uklizeno. Chaos uvnitř nás souvisí s chaosem venku. Svět, ve kterém žijeme a který vytváříme, je odrazem našeho nitra. Kdo porazí vnější chaos, může tak porazit i chaos vnitřní.
Slovo vytvářet je v té větě podstatné. Jako bych konečně naplno pochopila, co to znamená být tvůrcem/pánem svého vlastního života. Začali jsme se vědomě rozhodovat, co si do života pustíme a čím se obklopíme, od materiálních věcí v naší domácnosti, profilů, které sledujeme na sociálních sítích, fotek, které si necháme na cloudu, newsletterů, kterým dovolíme chodit do svých e-mailových schránek, událostí, kterých se zúčastníme až po vztahy, které rozvíjíme. Jinak řečeno, začali jsme si v životě uklízet.
Společně jsme si četli inspirativní literaturu věnující se úklidu, organizaci a time-managementu jako je Zázračný úklid a Radost z práce (Marie Kondo) nebo Mít vše hotovo (David Allen). Tipy z těchto knížek jsme přizpůsobovali naší situaci a životnímu stylu.
Zúčastnili jsme se partnerských kurzů, které nás opět nadchly pro něco, co nás už před svatbou zajímalo, pro témata jako je sebepoznání, osobní růst či partnerská komunikace. To nám velmi pomohlo uvést naše představy o životě do praktického života rodiny, ve které žije více lidí s odlišnými pohledy a potřebami.
Naše protikladnost už nebyla zdrojem neshod, ale stala se naší silou. František je přirozený systematik, logik a analytik. Ví, jak sytém tvořit, aby dával smysl a fungoval efektivně, spolehlivě a dlouhodobě. Já se svou spontaneitou zas vnáším do našich společných pravidel apel na to, co říká srdce. Díky naší odlišnosti se nám tedy povedlo najít způsob, jak tvořit řád, který vychází z nitra člověka, a tedy přináší svobodu.
Tehdy mi došlo, že moje někdejší představa o tom, jak vypadá svoboda, absolutně neodpovídala životní realitě. Od té doby jsem přesvědčená, že často vyslovovaná věta ,,jsou důležitější věci než úklid,“ nedává smysl, protože úklid není něco, co zabírá místo důležitým věcem, ale je cestou, jak na ně mít prostor.
Lidé kolem nás si začali všímat reálné výsledky naší snahy. Připadali jsme jim radostní, spokojení, sebejistí. Chtěli vědět proč. Chtěli vědět jak. Chtěli to taky. Začalo jich k nám chodit pro radu čím dál víc. Říkali: změnili jste mi názor, namotivovali jste mě, funguje to!
ÚKLID JAKO MÉ POSLÁNÍ
Při procesu úklidu jsem si uvědomila také to, že se po rodičovské dovolené nechci vrátit do zaměstnání a dělat to, co jsem vystudovala – učitelství, ale že toužím naše uklízecí know-how šířit mezi co nejvíc lidí, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsme byli my.
Rozhodla jsem se podnikat, i když jsem o podnikání nevěděla absolutně nic. Moje dobrodružství začalo už v prvním roce. Na sociálních sítích mě začaly sledovat tisíce lidí, vyhrála podnikatelskou soutěž Stáni Stiborové, dostávám pozvání do podcastů i do televize. Mám spoustu nápadů na nové online produkty a jsem šťastná, protože díky mému projektu můžu pomáhat víc a víc lidem, jak jsem si přála.
Toto rozhodnutí je pro mě dalším důkazem toho, že každý může svůj život ovlivňovat do opravdu velké míry a že jen v málo situacích platí: takto to musím dělat, i když nechci.
Jsem přesvědčená, že jde mít prostor na život, po jakém toužíte, a to nehledě na věk, počet dětí či výši hypotéky. A není to o tom, že někdo má štěstí a jiný zase smůlu. Je to o vůli, aktivním přístupu a o strategii.
I vy si můžete uklidit a zažívat pocity svobody, radosti a jistoty. Začít se dá rovnou dnes. A nejlepší na tom je to, že nemusíte vědět, jak, protože to vám moc ráda ukážu. Stačí, když budete chtít. 🙂
Zajímá vás, jaký je první uklízecí krok? Klikněte na tlačítko níže.