CO MĚ NAUČILA DOMÁCÍ ŠKOLA (1. část)

REŽIM DNE

Nejčastější otázky kolem domácí školy se týkají režimu dne. V kolik jste vstávaly? Kolik času denně jste věnovaly učení? Jaký jste měly rozvrh hodin?

Naprostá většina dětí v klasických školách nemusí přemýšlet nad režimem svého „pracovního“ dne. Mají ho od předškolního věku externě stanovený vzdělávacím zařízením. My jsme to měly úplně naopak. Za organizaci školního času jsme nesly plnou zodpovědnost. Nikdo nám neříkal, co máme dělat a kdy to máme dělat. Důležité bylo naplnit vzdělávací cíle.

Jediné, podle čeho jsme se orientovaly, byly časově-tematické plány, které obsahovaly informace o tom, jaké učivo máme v jednotlivých předmětech probrat za daný týden. Podle nich jsme zhruba věděly, zda jsme napřed, nebo pozadu.

Nejvíce nám vyhovovala bloková forma výuky. To znamená, že jsme věnovaly delší časový úsek, než je běžné v klasické škole (zhruba dva dny, někdy i déle), jednomu předmětu. To nám umožnilo intenzivně se soustředit, hlouběji se ponořit do učiva, porozumět mu a lépe si ho zapamatovat.

Vzpomínám si, jak jsme se se ségrami navzájem motivovaly soutěžením, kdo bude mít učivo probrané rychleji, a tedy bude mít delší volno. Bylo úplně běžné, že někdo byl napřed, a tak se třeba jeden či dva dny vůbec neučil.

A to jste se nesrovnávaly? Nevedlo vás to k výmluvám, že se nechcete učit, když jste viděly, že ostatní holky mají volno? Ne. Pokud měla některá z nás volno, věděly jsme, že je zasloužené, protože předchozí dny pracovala víc. Navíc jsme každá studovala jiný ročník a to znamená různou obtížnost učiva, tedy i časovou náročnost. Já jsem nejstarší, musela jsem tedy škole přirozeně dát více času a úsilí než holky.

Celkově jsme ale učení věnovaly mnohem méně času než děti v klasických školách. Pamatuji si, že když jsem po ukončení domácího vzdělávání nastoupila do osmé třídy základní školy, bylo pro mě pracovní tempo až otravně pomalé, způsob učení naprosto neefektivní a čas strávený učením nekonečně dlouhý.

Za největší přínos domácího vzdělávání považuji schopnost aktivního přístupu ke svému vlastnímu životu. Jsem zvyklá ptát se sama sebe, kdo jsem. Vím, co chci a co nechci a dokážu se podle toho svobodně rozhodnout. Existují věci, které nemůžu ovlivnit, ale těch, které ovlivnit můžu, je mnohem víc. To, jaký směr bude mít můj život a čeho docílím, je moje volba a moje zodpovědnost. Provází mě radost a svoboda. Cítím vděčnost za to, že jsem se zrovna já narodila v době a na místě, které mi umožňují takto žít. 

Pokud máte pocit, že nedokážete ke svému životu přistupovat aktivně, protože nevíte, co chcete, neumíte říct ne, nebo ani nemáte prostor o tom přemýšlet, protože jste zahlcení, přečtěte si můj e-book Obklopte se tím, co milujete, aneb 4 kroky od třídění věcí k životu, jaký chcete. Tyto čtyři praktické kroky, kterými vás detailně provedu, vám pomohou lépe poznat své já a na základě toho nasměrovat váš život k větší spokojenosti.

Domácí škola mi dala základy pro to, abych se později v dospělosti poprala s tématem srovnávání se. Když jsme byly děti, bylo pro nás normální, že máme každá jiné pracovní tempo a že jsou na nás kladeny jiné nároky úměrné našemu věku, schopnostem i zkušenostem. Časem jsem na to nějak zapomněla a přepadaly mě (jako mnoho dalších lidí) pocity nedostatečnosti ve srovnání s někým, kdo se zdál „lepší“ než já. Přitom to je hloupost. Každý jsme originál s vlastním příběhem a naše hodnota není závislá na tom, co jsme zvládli, nebo co jsme pokazili. Zajímá vás toto téma? Více se mu věnuji v článku Potkala jsem Godota.

Pokud potřebujete čas od času slyšet slova povzbuzení a podpory, sledujte mě na Instagramu či na Facebooku. Najdete je tam, stejně jako různé praktické tipy do domácnosti či motivační videa.