JAK TO VŠECHNO ZAČALO...
V létě 2001 se můj život převrátil vzhůru nohama. Pro osmiletou holčičku, která se nikdy nevzdálila od svého domova na víc než 100 km, byla cesta do Čech dobrodružnou výpravou na kraj světa. Dodnes si živě pamatuji hrající černý klavírek, pokladničku na šperky, kterou jsem dostala na památku od svého nejlepšího kamaráda Peťka. Rozloučila jsem se s ním, se všemi příbuznými i se Slovenskem, svou rodnou zemí, a vyrazila s rodiči a tehdy třemi sestrami vstříc novému životu.
Náš nový dům vypadal jako nějaký starý tajemný hrad s velikánskými zahradami, o které se dlouho nikdo nestaral. Zabydleli jsme se na jedné opuštěné faře. Když si vybavím její stav, neumím si představit být v kůži našich. My, děti, jsme se však ocitly v ráji. Byly jsme zvyklé mačkat se v maličkých bytech. Obrovský prostor, který nás obklopoval ze všech stran, značil pocit svobody. Když jsem se zadívala svýma dětskýma očima na naši zahradu, připadalo mi to, jako hledět na nekonečně velké moře.
Krom nového domova, jazyka a zvyků lidí kolem mě čekal úplně nový způsob života, který jsem okusila v září toho roku. Zahájení třetí třídy bylo zároveň startem domácí školy pro mě a prvňačku, mou mladší sestru Máju. O dva roky později se k nám přidala Terezka a pak jen na rok Dorotka. Nejmladší Bětka to už nestihla, protože mamka musela po patnácti letech mateřské nastoupit do práce.
UČILY JSME SE DOMA DŘÍV, NEŽ TO BYLO V ČR OFICIÁLNĚ MOŽNÉ
Domácí vzdělávání je v České republice uzákoněno jako jedna z forem individuálního vzdělávání od roku 2005. Jak je tedy možné, že jsme se učily doma čtyři roky před tím?
Plnily jsme totiž povinnou školní docházku podle slovenských zákonů, které tehdy tuto formu vzdělávání umožňovaly svým občanům žijícím v zahraničí. Byly jsme přihlášené do jedné slovenské základní školy, kam jsme jezdily na přezkoušení. Dá se tedy říct, že jsme se staly takovými pokusnými králíky domácího vzdělávání u nás.
Dodnes nás vidím úplně živě, jak sedíme vedle sebe u velkého kulatého stolu, na kterém máme rozložené knihy a papíry, každá z nás si probírá to, co si zvolila, a mamka vaří. Doteď cítím vděčnost za to, když nám každému přinesla v misce ovoce s kouskem čokolády a ušklíbám se při vzpomínce na teplé kozí mléko se šalvějí (fuj!). Pořád mám problém pít bylinkové čaje, protože mi jejich chuť evokuje kozí mléko od naši Lízy.
JAK TO CELÉ FUNGOVALO?
REŽIM DNE
Nejčastější otázky kolem domácí školy se týkají režimu dne. V kolik jste vstávaly? Kolik času denně jste věnovaly učení? Jaký jste měly rozvrh hodin?
Naprostá většina dětí v klasických školách nemusí přemýšlet nad režimem svého „pracovního“ dne. Mají ho od předškolního věku externě stanovený vzdělávacím zařízením. My jsme to měly úplně naopak. Za organizaci školního času jsme nesly plnou zodpovědnost. Nikdo nám neříkal, co máme dělat a kdy to máme dělat. Důležité bylo naplnit vzdělávací cíle.
Jediné, podle čeho jsme se orientovaly, byly časově-tematické plány, které obsahovaly informace o tom, jaké učivo máme v jednotlivých předmětech probrat za daný týden. Podle nich jsme zhruba věděly, zda jsme napřed, nebo pozadu.
Nejvíce nám vyhovovala bloková forma výuky. To znamená, že jsme věnovaly delší časový úsek, než je běžné v klasické škole (zhruba dva dny, někdy i déle), jednomu předmětu. To nám umožnilo intenzivně se soustředit, hlouběji se ponořit do učiva, porozumět mu a lépe si ho zapamatovat.
Vzpomínám si, jak jsme se se ségrami navzájem motivovaly soutěžením, kdo bude mít učivo probrané rychleji, a tedy bude mít delší volno. Bylo úplně běžné, že někdo byl napřed, a tak se třeba jeden či dva dny vůbec neučil.
A to jste se nesrovnávaly? Nevedlo vás to k výmluvám, že se nechcete učit, když jste viděly, že ostatní holky mají volno? Ne. Pokud měla některá z nás volno, věděly jsme, že je zasloužené, protože předchozí dny pracovala víc. Navíc jsme každá studovala jiný ročník a to znamená různou obtížnost učiva, tedy i časovou náročnost. Já jsem nejstarší, musela jsem tedy škole přirozeně dát více času a úsilí než holky.
Celkově jsme ale učení věnovaly mnohem méně času než děti v klasických školách. Pamatuji si, že když jsem po ukončení domácího vzdělávání nastoupila do osmé třídy základní školy, bylo pro mě pracovní tempo až otravně pomalé, způsob učení naprosto neefektivní a čas strávený učením nekonečně dlouhý.
Za největší přínos domácího vzdělávání považuji schopnost aktivního přístupu ke svému vlastnímu životu. Jsem zvyklá ptát se sama sebe, kdo jsem. Vím, co chci a co nechci a dokážu se podle toho svobodně rozhodnout. Existují věci, které nemůžu ovlivnit, ale těch, které ovlivnit můžu, je mnohem víc. To, jaký směr bude mít můj život a čeho docílím, je moje volba a moje zodpovědnost. Provází mě radost a svoboda. Cítím vděčnost za to, že jsem se zrovna já narodila v době a na místě, které mi umožňují takto žít.
Pokud máte pocit, že nedokážete ke svému životu přistupovat aktivně, protože nevíte, co chcete, neumíte říct ne, nebo ani nemáte prostor o tom přemýšlet, protože jste zahlcení, přečtěte si můj e-book Obklopte se tím, co milujete, aneb 4 kroky od třídění věcí k životu, jaký chcete. Tyto čtyři praktické kroky, kterými vás detailně provedu, vám pomohou lépe poznat své já a na základě toho nasměrovat váš život k větší spokojenosti.
Domácí škola mi dala základy pro to, abych se později v dospělosti poprala s tématem srovnávání se. Když jsme byly děti, bylo pro nás normální, že máme každá jiné pracovní tempo a že jsou na nás kladeny jiné nároky úměrné našemu věku, schopnostem i zkušenostem. Časem jsem na to nějak zapomněla a přepadaly mě (jako mnoho dalších lidí) pocity nedostatečnosti ve srovnání s někým, kdo se zdál „lepší“ než já. Přitom to je hloupost. Každý jsme originál s vlastním příběhem a naše hodnota není závislá na tom, co jsme zvládli, nebo co jsme pokazili. Zajímá vás toto téma? Více se mu věnuji v článku Potkala jsem Godota.
Pokud potřebujete čas od času slyšet slova povzbuzení a podpory, sledujte mě na Instagramu či na Facebooku. Najdete je tam, stejně jako různé praktické tipy do domácnosti či motivační videa.
RODIČE JAKO UČITELÉ
Jaké to bylo mít své rodiče za učitelé? Neštvalo vás to? A jak to vaši zvládali, když vás je pět?
Jako zásadní pro kvalitní vzdělávání dětí doma považuji pedagogické vzdělání alespoň jednoho z rodičů. My jsme měli výhodu, že jak mamka, tak i taťka jsou vysokoškolsky vzdělaní učitelé. Dnes mohu taktéž jako vysokoškolsky vzdělaná učitelka říct, že to bylo na našem vzdělávání jednoznačně vidět.
Rodiče byli skvělí. Především mamka, protože ta s námi trávila většinu času, zatímco taťka chodil do práce. Byla garantem většiny předmětů kromě matematiky, fyziky a angličtiny. Popravdě, vůbec netuším, jak to všechno zvládala. Když jsem se ji na to ptala, odpověděla, že jsme prostě musely pracovat samy.
Neučila se s námi. Naučila nás, jak se máme učit samy. Vše, co jsme měly, byly knihy (učebnice), psací potřeby, velké papíry a pár sešitů. Ukázala nám, jak porozumět textu a jak pomocí výpisků, ale především myšlenkových map či různých tvůrčích plakátů zaznamenat to nejdůležitější. Když jsme to měly hotové, přišly jsme za ní do kuchyně, kde nám zatím vařila oběd a prostě jsme ji povyprávěly, co nového jsme se ten den naučily. Ona nám dala zpětnou vazbu, my jsme opravily chyby a šlo se dál. Byla takovým našim průvodcem.
Pamatuji si, jak pro mě bylo později na základní škole nepochopitelné, že nám učitelky diktovaly, co si máme napsat do sešitu a jakou přesně to má mít podobu. Byla jsem alergická na všechny instrukce a požadavky, které mi nedávaly smysl. Brzdilo mě to v efektivní práci. Vybavuje se mi například rýsování okrajů v sešitech nebo nutnost vyplňovat cvičení v pracovních sešitech týkajících se něčeho, čemu už rozumím, zatímco bych si potřebovala procvičit něco, co mi ještě není úplně jasné.
Jakmile bylo učitelům ve vyšších ročnících jedno, jak vypadají zápisky jejich studentů, okamžitě jsem se vrátila ke způsobu, který jsem znala z domácí školy: k myšlenkovým mapám a plakátům. Koneckonců, dva takové (uklízecí) plakáty jsem vytvořila ve spolupráci s mou mladší sestrou Terezkou i pro vás. Při jejich tvorbě jsem využila své zkušenosti jako milovnice efektivního úklidu, své didaktické schopnosti jako učitelky a ségřiny umělecké vlohy jako nadané výtvarnice. Zatím je možné zakoupit si je pouze v kombinaci s mými jinými digitálními produkty.
A co písemky? Psali jste je? Dala vám někdy mamka pětku? Jak probíhaly zkoušky na Slovensku? Jak ses vyrovnávala s nástupem do normální školy? Jak se na vás tehdy tvářilo okolí? Jaká jsou podle Tebe největší negativa domácího vzdělávání? Jak to vaši utáhli finančně? Plánuješ učit doma svoje děti?
To vše a ještě víc se dozvíte ve druhé části tohoto příběhu. Zajímá vás ohledně tohoto tématu i něco dalšího? Neváhejte mi napsat na e-mail: annakamenicka@tadyjeuklizeno.cz svůj dotaz a já vám na něj ráda odpovím. A nezapomeňte mě sledovat na Instagramu či Facebooku, ať vám neuteče žádná novinka. Těším se na vás!
Pomáhám lidem, kteří se cítí zahlcení, uklidit si nejen venku, ale i uvnitř sebe tak, aby měli prostor na to, co je pro ně důležité. Zajímá vás, jaký je první a nejdůležitější uklízecí krok? Klikněte sem a začněte s úklidem, který přinese prostor i vám.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.
Pingback: CO MĚ NAUČILA DOMÁCÍ ŠKOLA (2. část) - TADY JE UKLIZENO