Varování pro rodiče malých dětí: v tomto příběhu se otevřeně zmiňuje, že dárky nenosí Ježíšek.
,,Timi, Medo, honem se podívejte ven!“ zvolala maminka tak nadšeně, že děti nezaváhaly ani na jedinou vteřinu a okamžitě chvátaly k nejbližšímu oknu.
Přijeli nás navštívit nějací kamarádi? Co když se zase na zahradě objevil ten ježek, který se k nám chodí občas nasvačit? Třeba má malé ježečky! Nebyl čas o tom víc přemýšlet… Tak co? O čem to ta mamka mluví?
Když děti uviděly tu nádheru, v očích se jim rozsvítily plamínky. Meda neváhala, odhrnula si z tváří blonďaté vlnité vlásky a začala strkat svou rozkošnou bosou nožičku do první botičky, kterou našla. Timovo čelo bylo ještě stále nalepené na skle kuchyňského okna a jeho velké, tmavě hnědé oči zrcadlily krásu venkovní scenérie. ,,Maminko, přesně na tohle jsem čekal,“ řekl pomalu a tiše, jakoby nemohl uvěřit, že se to opravdu děje. Brzy ho však probrala Meda svou zajímavou otázkou: ,,Můžu ochutnat rampouch?“
,,Mám nápad, Medo! Postavíme iglú a budeme si hrát na Eskymáky, jo?“
,,Co je to iglú?“ mumlala Meda, zatímco Timovi prolítly hlavou další nápady. ,,Nebo uděláme sněhové zmrzliny a dáme je do mrazáku? Můžeme, mami?“
Děti se nezdržovaly čekáním na odpovědi a letěly k venkovním dveřím tak rychle, že kdyby je tatínek nechytil, vyběhly by do mrazivé zimy v pyžámkách. ,,Počkejte, vy vtipálci, vždyť venku je hrozná zima. Nemůžete tam jít takhle.“
,,Ale my tam chceme být teď hned!“
,,Co kdybychom vám dnes výjimečně pomohli s ranními povinnostmi, abyste mohly vyrazit ven co nejdřív?“ navrhla maminka a mrkla při tom na tatínka, který houpal v náručí chechtající se Medu, aby ji zabránil v útěku. ,,No to zní jako dobrý kompromis, co myslíte, děti?“
,,No tak jo… Můžeme se nasnídat až potom?“
,,Dobře,“ souhlasil tatínek, zatímco chystal kartičky s ranními povinnostmi, které dětem napovídaly, na co nesmí zapomenout. ,,Vyčůrat, umýt ruce, vyčistit zuby, převléct se, poskládat pyžámko, napapat se – to dáme teď pryč,“ recitoval Tim naučený postup při cestě do koupelny. I když už vše zvládal sám, měl rád, když mu rodiče pomáhají, protože to pak netrvalo tak dlouho.
Když se konečně otvíraly vchodové dveře, děti se tvářily úplně stejně jako při rozbalování dárků. Jejich zvědavost, nedočkavost, vzrušení a jásot tatínka dojaly natolik, že se cítil, jako by mu najednou bylo také jen pět let. ,,Podívej, jak jsou šťastní,“ povzdechl si, dolil mamince horký čaj a obejmul ji zezadu kolem pasu. Stáli u okna a tiše pozorovali, jak Tim s Medou skotačí v čerstvě napadaném sněhu. Během pár minut byla zahrada vyzdobená desítkami andělíčků a na kopci se objevil nový kamarád, křivonosý sněhulák Eda. Teď už bylo jisté, že čekání na Vánoce nebude trvat dlouho.
Když druhý den vyzvedávala maminka Timíka ve školce, byl nezvykle potichu. Vypadalo to, že buď nad něčím přemýšlí, nebo že je nemocný.
,,Broučku, stalo se něco?“ zeptala se.
,,Ale nic,“ odpověděl.
,Působíš smutně, víš? Ale chápu, pokud se Ti o tom nechce mluvit.“
,,Tak jo, něco se stalo,“ přiznal a po chvíli ticha pokračoval: ,,jsem naštvaný na Tondu.“
,,Na Toníka? A proč?“
,,Víš, že si spolu vždy celý den hrajeme? Jsme nejlepší kamarádi.“
,,No to vím, vždyť mi pořád vyprávíš, jak si spolu dobře rozumíte!“
,,Jenže on si se mnou už hrát nechce. Řekl mi, že se se mnou už nebude kamarádit.“
Bylo vidět, že to Timíka opravdu mrzelo, protože si hned, jak to dořekl, utřel slzu do rukávu. Maminka si k němu dřepla a své teplé dlaně mu jemně položila na tváře. ,,Tak to pro Tebe musí být opravdu těžké.“ V tu chvíli už slzy neudržel a rozplakal se nahlas. Maminka ho vzala do náruče a sedli si na nejbližší lavičku.
,,Proč myslíš, že říkal takové věci? Vy jste si něco udělali?“
,,Ne, neudělali! Nechápu, proč se se mnou už nechce kamarádit! Já jsem mu nic neprovedl.“
Maminka ho pohladila po vlasech a řekla: ,,Rozumím, že Tě to zabolelo, protože Ti na něm záleží. Možná měl jen nějaký špatný den a nemyslel to tak. Víš co? Převlékni se, já se ještě stavím za paní učitelkou, jo?“
Přikývl a maminka odběhla po schodech nahoru. Slyšel, jak si povídá s paní učitelkou, ale nerozuměl, co říkají. Když se vrátila, chytil ji za ruku a už se necítil tak moc opuštěný.
Po chvíli mlčení řekla maminka vážným a trochu nejistým tónem: ,,Timi, víš, Toník to teď má doma těžké. Jeho rodiče si spolu moc nerozumí.“
V tu chvíli se ozvalo hlasité: ,,A proč?“
,,To přesně nevím. Řekla bych, že se navzájem neposlouchají. Nejspíš si neumí laskavě popovídat o tom, jak se cítí a co by potřebovali.“
,,A proč? Vždyť jsou dospělí. Proč to neumí?“
,,Timi, dospělí neumí všechno. Víš, jak se někdy na sebe s Medou zlobíte a nedokážete se společně domluvit, protože jste třeba unavení?“
,,Mhm?“
,,Dospělým se to stává taky.“
,,Aha! Takže Toníkovi rodiče jsou unavení? To by si asi měli jít po obědě lehnout, ne?“
Maminka se pousmála, ale byl to takový ustaraný úsměv. ,,Broučku, to není tak jednoduché…“
,,Stejně nechápu, proč se se mnou už Toník nechce kamarádit!“
,,Víš, když dítě necítí, že se mají jeho rodiče rádi, připadá si pak jako kytička, kterou nikdo nezalévá. Květinka bez vody zvadne a nemá na nic sílu. Ani Toník nemá sílu snažit se být milý na své kamarády. To ale neznamená, že je nemá rád.“
,,Kdyby mě měl rád, neříkal by, že mě už nechce za kamaráda.“
Maminka ho pohladila po vlasech. ,,Podle mě má ve svém srdíčku vztek na to, že se jeho rodiče hádají. A kdo má v sobě vztek, ten říká ošklivé věci, i když to tak nemyslí.“
,,No jo! Já jsem měl vztek včera, když jsi mi zakázala další dobrůtku, viď?“
,,No vidíš. Tak si vzpomeň, co jsi řekl Medě.“
Timík sklopil oči: ,,Že si s ní už nikdy nebudu hrát…“
,,A myslel jsi to opravdu vážně?“
,,Ne,“ odpověděl a už o něco lépe chápal, co maminka myslela tím, že když má člověk v srdci vztek, říká ošklivé věci, a přitom to tak nemyslí. Cítil, že už se na Toníka nezlobí tolik, ale trochu ještě přece jen jo.
,,Neboj, každý někdy udělá chybu. To je úplně normální. Důležité ale je umět to přiznat a napravit to. Tak, jak jsi to udělal ráno. Pamatuješ?
,,Co myslíš?“
,,No jak jsi Medě půjčil svou raketu. To od Tebe bylo moc hezké! Všimla jsem si, že se o ní bojíš, ale i tak jsi ji půjčil. Proč jsi to udělal?“
,,Protože jsem chtěl Medě udělat radost. Chtěl jsem, aby věděla, že si s ní chci hrát.“
,,Vidíš? Když někdo druhým chce dělat radost, znamená to, že má ve svém srdíčku lásku. Ráno jsi ji tam měl Ty.“
,,Jo ahá! A proč ji v srdíčku někdy máme a někdy ne?“
Tóny koled, vůně svařáku a jekot malých bruslařů prozrazovali, že se blíží k vánočním trhům na náměstí. Pouliční šrumec vytrhl Timíka a maminku z jejich rozhovoru.
Timovu pozornost si ihned získal starodávný dřevěný kolotoč. Jé, co je to támhle? Ty jo, stánek plný sladkostí! Mňam, tohle bych ochutnal. Wow, tady prodávají i hračky! Tahle mašinka by se mi líbila! Teda! Takhle velký vánoční strom jsem ještě nikdy neviděl. Tady hraje kapela? No to je paráda! Já budu taky muzikant a už vím, na co budu hrát. Na kytaru a na klavír. Ještě si zaběhnu prohlédnout Betlém! Bude tam oslík, jakého má děda?
Zvídavý Tim pobíhal po trzích a jásal na každém rohu. Betlém byl prvním místem, kde se na chvíli zastavil a očka mu cukala ze strany na stranu, když se snažil spočítat, kolik postaviček tam vlastně je.
,,Už jsi napsal Ježíškovi, Timi?“ ozval se nějaký cizí hlas.
Tim se otočil, oněměl a chvíli užasle stál. Usmívala se na něj stařičká žena asi jen o hlavu vyšší než on. Voněla po skořici a pomerančích. Na první pohled ho okouzlily její pronikavě modré oči připomínající diamanty. Vzpomněl si na třpytivý náhrdelník tety Dorotky, protože stříbrné vlnité vlasy té babičky vypadaly jako tisíc takových náhrdelníků. Výraz v její tváři byl tak přátelský a laskavý, že mu připadalo, jakoby se znali odjakživa. Jistě však věděl jen jedno. Tohle je ta nejkrásnější babička, jakou kdy viděl. Vypadala, jako by zrovna vylezla z nějaké pohádkové knížky.
,,Vždyť dárky nenosí Ježíšek, ale rodiče,“ vyhrkl dřív, než si stihl promyslet, co vlastně chce říct. ,,Teda, nepsal jsem mu, promiňte,“ opravil se, protože chtěl působit zdvořile.
,,To přece nevadí. Bude rád, když mu napíšeš.“
Tim zíral na stařenku s nechápavým výrazem a netušil, co má odpovědět, aby to nepůsobilo hloupě. Po chvíli zakoktal: ,,Chcete říct…, že Ježíšek existuje?“
,,Samozřejmě, že existuje.“
Teď už se cítil opravdu zmateně. Zmohl se jen na dlouhé a nejisté ,,mmm“.
,,Ježíšek je Láska, která se o Vánocích narodí v našich srdcích. Lidé si dávají dárky právě proto, že si chtějí navzájem lásku vyjádřit.“
,,Cože? Láska v srdcích? O tom jsme si dnes s maminkou přece povídali,“ počkat, kde je mamka? ,,Mami, maminko!“ rozhlížel se na všechny strany.
,,Time! Kam jsi šel? Všude jsem tě hleda…“
,,Věděla jsi, že ta láska v srdci, o které jsme si povídali, je Ježíšek? Řekla mi to tahle… Kde je ta babička?“
,,Jaká babička?“
,,No ta hezká, teď tu byla, ale někam zmizela!“
Maminka si myslela, že potkal nějakou paní, kterou znají, ale Tim si byl naprosto jistý, že tuhle paní nikdy před tím neviděl. A už vůbec mu nešlo do hlavy, jak je možné, že znala jeho jméno.
,,Mami, můžu ještě chvilku zůstat na zahradě?“ zeptal se Timík, když dorazili ze školky domů. Maminka souhlasila, a tak běžel na kopec pozdravit sněhuláka Edu. Vzpomněl si, že má ještě pořád v bundě schované malé kaštánky, které posbíral na podzim. Napadlo ho, že by jimi mohl vylepšit Edův kabátek.
Když však sáhnul do kapsy, nahmatal nějaký papírek. Byla to malinká obálka, třpytivě stříbrná jako vlasy babičky z trhů. Na vrchní straně bylo něco napsané velkými tiskacími písmeny. Ještěže už uměl trochu číst, a tak se rozhodl, že záhadný nápis rozluští: ,,JE-ŽÍŠ-KO-VI OD TI-MA,“ četl polohlasem. Copak je asi uvnitř? Podíval se, ale nic nenašel. Tak mu má přece jen napsat?
V jeho hlavičce se mísilo až moc myšlenek najednou. Smutek z toho, co mu řekl jeho nejlepší kamarád Toník, se během odpoledního rozhovoru s maminkou proměnil na lítost. Přál Toníkovi, aby i on cítil, že se mají jeho rodiče rádi. Nechtěl, aby si připadal jak uschlá květina. Rodiče se přece mají mít rádi, vždyť si to slíbili. Tak proč se hádají? Nemohl přestat myslet ani na stařenku a její slova, že Ježíšek je Láska, která se o Vánocích narodí v našich srdcích. Může se narodit i v srdcích Toníkových rodičů? V ten okamžik mu bylo jasné, co chce Ježíškovi napsat. Tohle přání je snad ještě lepší než auto na ovládání!
Na nic nečekal a běžel domů hledat papír a tužku. Na psaní si ještě moc nevěřil, ale spoléhal na to, že Ježíšek snad jeho vzkaz pochopí, i když možná splete nějaká písmenka. Pro jistotu nakreslil i obrázek, kdyby to náhodou Ježíšek nemohl rozluštit. Jeho přání znělo takto: ,,MILÝ JEŽÍŠKU, PŘÍJDEŠ PROSÍM I DO SRDCÍ TĚCH, KTEŘÍ SE HÁDAJÍ?“ Dopis pečlivě přeložil a opatrně vložil do stříbrné obálky. Tu pak položil za okno a čekal, co se stane.
Druhý den ráno, hned po probuzení, spěchal zkontrolovat, jestli tam dopis stále je. Když zjistil, že ne, zamrkal a vykulil oči, protože nemohl věřit, že si ho někdo opravdu vyzvedl! Oblékl si bundu a utíkal ven prohledat okolí okna, aby se ujistil, že dopis neodfoukl v noci vítr. Hledal, hledal, ale nenašel vůbec nic. Co má ale znamenat tohle? Ve vzduchu ucítil povědomou vůni skořice a pomerančů. No ne! Vždyť takhle voněla ta babička na trzích! Od té chvíle byl přesvědčený, že se jeho dopis k Ježíškovi určitě dostal.
Když šel po vánočních prázdninách do školky, nemohl uvěřit vlastním očím: po úzkém chodníčku vedoucím ke školní bráně kráčel Toník. Vypadal šťastně. Pravou rukou držel svého tatínka a levou maminku. Všichni se smáli a zřejmě si povídali o něčem zajímavém, protože si ho skoro nevšimli. Když však Toník konečně Tima zahlédl, vytrhl se rodičům z rukou a utíkal přímo k němu. Obejmul ho a do ucha mu pošeptal: ,,Promiň.“ Pak řekl nahlas: ,,Timíku! Já Tě mám tak rád! Budeme si spolu zase hrát?“
Tim ve svém srdci ucítil velké štěstí. Najednou se mu chtělo brečet, ale ne z toho, že by byl smutný, ale protože měl až moc velkou radost. Chytil Tondu za ruku a rozběhli se spolu do šatny. Skoro zapomněl mamince zamávat, a tak se na okamžik otočil, aby to napravil. Letmo při tom zahlédl, jak se Toníkovi rodiče drží za ruce. Věděl, že rodiče se nikdy nedrží za ruce, když jsou na sebe naštvaní. Dělají to tehdy, když se usmíří. Zastavil se, podíval se na oblohu a zašeptal: ,,Děkuju.“
napsala: Anna Kamenická, dvojnásobná maminka, pedagožka, online podnikatelka a zakladatelka projektu Tady je uklizeno
ilustrovala: Marie Juklíková, dvojnásobná maminka a profesionální ilustrátorka
přečtěte si také: O chlapečkovi, který dostal hodně dárků
Pomáhám lidem, kteří se cítí zahlcení, uklidit si nejen venku, ale i uvnitř sebe tak, aby měli prostor na to, co je pro ně důležité. Zajímá vás, jaký je první a nejdůležitější uklízecí krok? Klikněte sem a začněte s úklidem, který přinese prostor i vám.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.
Pingback: O CHLAPEČKOVI, KTERÝ DOSTAL HODNĚ DÁRKŮ - TADY JE UKLIZENO
Děkuju, zaslzela jsem si tady, je to moc krásný příběh.
Milá Blanko, děkuji Vám za krásný komentář. ☺ Jsem moc ráda, že se Vám příběh líbil. ❤
Krásný příběh! Kromě hlavní myšlenky mě ještě zaujaly kartičky s ranními povinnostmi. Pořád hledám fungující systém, nemohla byste Aničko sdílet i toto? Moc děkuji za inspiraci
Milá Lucko,
děkuji za Váš krásný komentář! Kartičky ranních povinností v příběhu vycházejí z reálného života 🙂 Když byly moje děti ve věku 2-3 let, velmi nám to pomohlo. Měli jsme je od značky KIDEDU.
Jinak dávám nejrůznější organizační tipy na sociální sítě. Pokud mě tam nesledujete, zvu Vás na svůj Instagram nebo Facebook.
Mějte se krásně,
Anička