Vše začalo na sociálních sítích...
Vzpomínám, jak jsem poprvé překonala svůj strach být sama sebou na sociálních sítích. Zveřejnila jsem video, ve kterém tančím se svou dcerkou uprostřed totálního bordelu v naší úplně obyčejné provizorní domácnosti. Natočila jsem ho, protože jsem chtěla bojovat proti toxickému trendu dnešní doby, kdy potřebujeme rychlou dávku dopaminu v podobě lajků a jsme pro to ochotní zkreslit nebo dokonce úplně zfalšovat realitu. Ve světe internetu se totiž můžeme jednoduše stát někým úplně jiným, než jsme ve skutečnosti, a nikdo to nepozná.
Pamatuju si na dobu, kdy byl projekt Tady je uklizeno pouze myšlenkou v mé hlavě. Skoro se stydím přiznat, co mě tehdy napadalo:
Můžu vůbec lidem radit, jak uklízet, když to u nás vypadá tak, jak to vypadá? Fotky a videa pořízené u nás doma opravdu nebudou působit jako ty krásné designové příspěvky na sociálních sítích. Kde budu natáčet? Vždyť je to tu staré a ošklivé. Nemám s tím počkat na dobu, až budeme mít postavený domeček? A potom: Budu ukazovat jen uklizený prostor. Kdo jiný by měl mít stále uklizeno, když ne já?
Nebylo pro mě jednoduché osvobodit se od těchto zvláštních myšlenek. Chvíli trvalo, než jsem přestala prohlubovat propast mezi světem sociálních sítí a realitou. Když mi přišla zpráva od jedné paní: ,,Líbí se mi, že máte takové obyčejné bydlení a nebojíte se s tím jít ven,“ považovala jsem to za osobní vítězství.
,,Nečekejte u mě Instagramovou dokonalost. Náš domov vás neoslní."
Tak začínal můj popisek k videu, které jsem zmiňovala na začátku. Pokračoval úvahou nad strachem, který nás nutí nosit líbivé masky, abychom se ostatním zavděčili a cítili se sebevědomě.
Vůbec jsem nečekala, že to vyvolá takovou vlnu zájmu. Nechyběl žádný typ komentáře. Kromě perel jako: ,,Zbývá už jen na*rat do lednice a bude to dokonalý,“ šlo o velmi krásné a pozitivní reakce. Se sdílením osobních příběhů se roztrhl pytel. Nejvíc mi utkvělo toto:
,,Můj manžel by takový nepořádek absolutně nedal. Pořád si nezvyknul, že máme dítě a já pracuji od jejích 15 měsíců. Za 3 roky jsem neměla jedno odpoledne pro sebe… a když o víkendu chci s malou na výlet, tak je problém, že nebude uklizeno. Závidím manžela, který tohle neřeší, že není vše tip top.“
Ostatní ženy na tento komentář reagovaly různě. Krom ne moc podporujících vět ve smyslu ,,Proč si to jako necháváte líbit?“ nebo ,,To vypadá jako život na ho*no,“ přišlo i velmi upřímné a odvážné sdílení, o které se s vámi se souhlasem autorky podělím:
Asi do roka od narození dcerky jsem byla v situaci, kdy jsem si i poslechla, že jsem čuně, když nebylo uklizeno podle manželových představ, a to jsem jela od rána do večera jak fretka, vyčerpaná s dcerou v nosítku, nevyspaná a na přísné dietě.
Teď je tohle minulost a to jen díky tomu, že jsem se naštvala a řekla jsem a dost! Sebrala jsem poslední zbytky vlastní hodnoty, co mi zbyly, a začala se starat pouze o sebe a dceru. Prádlo jsem skládala pouze sobě a dceři, jednu chvíli jsem i prala jen nám, jídlo chystala pouze nám, uklízela pouze po nás.
Ze začátku to byl hrozný humbuk a obnášelo to obrovský vzdor z jeho strany. Jen jsem opakovala, že já porodila pouze jedno dítě a o to se starám a kvůli tomu jsem na mateřský. Ne kvůli němu a ne abych se starala o dospělého chlapa se zdravýma rukama na úkor dcery a sebe. On je můj partner a sdílí se mnou domácnost, stejně jako já s ním.
Nakonec po asi měsíci zareagoval na mou změnu vlastní změnou a teď je tohle z velké části minulost. Perfektní úklid ode mě nevyžaduje, naopak a často sám uklízí.
Ve zkratce, pokud si nevážíte sama sebe, nemůže si vás vážit ani nikdo jiný. Stejně jako si k vám vždy ostatní dovolí pouze to, co jim dovolíte.
Je mi velmi líto čím si procházíte a moc vám přeji, ať znovu objevíte svou hodnotu a sílu se tomu všemu postavit. Není to nic snadného, ale výsledky takových rozhodnutí vždy vedou nakonec ke štěstí a progresi. Ale pak už je otázka, jestli s partnerem, nebo už bez něj.
Jak mě video, které bych se dřív bála zveřejnit, přivedlo k jádru problému...
Když jsem četla tyto komentáře, začalo mi to docházet. Tipy, jak si doma uklidit, lidé milují. Jak se ale asi musí cítit ti, kteří chtějí pořádek a systém, ale připadají si nepochopení od ostatních členů domácnosti, ať už jde o partnery či starší děti?
Něco mi říká, že procento těch, kterých se toto týká, je dost vysoké. Schválně. Znáte nějaký pár, pro který úklid nikdy nebyl zdrojem neshod? Co tu dělají ty boty? Proč zas nechala ohryzek v autě? Kde je moje nabíječka? Rolka od toaleťáku? Vážně? Už zas uklízíš? Nemůže se stavit, je tu bordel. Jsem otrok celé rodiny. Nemám kde vařit. Už zas není vyklizená myčka. Tolik situací kolem úklidu, kvůli kterým dochází k nepochopením a pocitům křivdy.
A tak jsem se postupně začala zabývat úklidem s mnohem větším přesahem, než jsem si na začátku svého působení dokázala představit. Zjistila jsem totiž, že přístup k úklidu a respektující komunikace o něm se může stát jakousi vztahovou terapií. Díky pohozeným ponožkám na gauči se můžete dostat k nejhlubším zákoutím vašeho vztahu a rozklíčovat tam něco, co vám pomůže váš vztah zlepšit nebo dokonce zachránit.
Nemusí to zajít tak daleko...
Mnoho párů stále zažívá tradiční model rodiny, ve kterém muž vydělává peníze a buduje kariéru a žena vychovává děti a stará se o domácnost. To je naprosto v pořádku, pokud jsou v tom oba partneři spokojení a nenastává toto:
Muž se vrátí z práce a jeho povinnosti tím končí, zatímco ženě její „povinnosti“, péče o děti a o domácnost, nekončí nikdy, ani v noci, když ještě kojí.
Před pár týdny jsem na sociálních sítích sdílela vzpomínku na jedno mateřské období, kdy jsem potřebovala trávit volno někde jinde než doma, protože jsem si tam připadala jako „v práci“. Přišla vlna kritiky ve smyslu, co jsem to za trapnou matku, že beru péči o své děti jako práci. Abychom si rozuměli, mít děti je nádherné a naplňující, ale také náročné, zvlášť když žena nemá ničí podporu.
Nevím jak vy, ale já se stále setkávám s vyčerpanými maminkami na pokraji sil, které si připadají na vše samy a neví, jak z toho ven. Nechtějí dělat mámy svým partnerům, ale myslí si, že nemají jinou možnost. Zkusily totiž všechno možné, ale nic nefungovalo. Nakonec zbývá jen to, co udělala autorka jednoho z komentářů:
CHCEŠ BENEFITY SPOLEČNÉHO SOUŽITÍ? ZAPOJ SE, JINAK JE ZTRATÍŠ. NENÍ V POŘÁDKU VYSOSAT SI VŽDY JEN TO PŘÍJEMNÉ A NIJAK NEPŘISPĚT.
Buďme si partnery, kteří si spravedlivě rozdělují hromádku povinností, které je potřeba ve společné domácnosti dělat. Muži potřebují úctu a tu jim my, ženy, neprojevujeme tím, že jim děláme mámy. Tím je naopak jen ponižujeme a ztrapňujeme. Buďme si vědomé vlastní hodnoty, neignorujme své hranice a laskavě o tom všem komunikujme, aby to nezašlo tak daleko, jako ve sdílení té ženy.
Buďme sami sebou
Připadá mi naprosto úžasné, že mě odvaha být sama sebou na sociálních sítích dovedla tam, kde jsem teď. Pod mými příspěvky ženy sdílejí své silné příběhy, a navzájem si tak pomáhají.
Dělo by se to, kdybych dovolila svému strachu cenzurovat to, co zveřejňuju? Nejspíš ne. Byla bych jen další „dokonalou“ ženou a matkou, která zvládá vše na jedničku s hvězdičkou. Bohužel jen na internetu. Ve skutečnosti jsem totiž úplně normální, jako všichni ostatní.
- Pokud se vám líbí představa sociálních sítí jako místa, kde můžete čerpat nejen tipy, jak na úklid domova, ale i povzbuzení v těžkých chvílích, sledujte mě na: InstagramuFacebooku
- Pojďme se na internetu podporovat navzájem. Sdílejte tento článek, a pomozte tak tak těm, kteří zrovna potřebují přesně toto slyšet.
- Možná se zrovna cítíte natolik zahlcení a vyčerpaní všemi těmi povinnostmi, které život přináší, že vám nezbývá žádný prostor na sebe. Pokud to chcete změnit, pojďte si společně se mnou tento prostor vytvořit. Ukážu vám, jak na to skrze třídění věcí, kterými se obklopujete. Nezůstaneme na povrchu. Moje metoda třídění vám pomůže uvědomit si, čím se chcete obklopovat i v jiných oblastech vašeho života, ať jde o digitální prostor, způsob trávení času nebo o vaše vztahy. Bude mi ctí být vaší průvodkyní za životem, který chcete žít.
Pomáhám lidem, kteří se cítí zahlcení, uklidit si nejen venku, ale i uvnitř sebe tak, aby měli prostor na to, co je pro ně důležité. Zajímá vás, jaký je první a nejdůležitější uklízecí krok? Klikněte sem a začněte s úklidem, který přinese prostor i vám.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.